Ručení pohledávkami je blbost. Co se ještě musí stát, aby to lidé pochopili?

Amen.

Za oceánem jsem už asi měsíc a vždy mne udivilo, jak se Američané, či alespoň většina z nich, horko těžko podepisuje pod účtenku při platbě kartou. Někteří, snad z rezignace, prostě udělají dvě až tři vlnovky. Je to rychlejší a nemusí se s tím párat. Zprvu vás to zaujme spíše ze zvědavosti nebo z frontové misantropie (tj. misantropie, která člověka přepadá při čekání ve frontě). Postupně si však začínáte všímat toho, kolik lidí zde má problémy s psaním: někteří otáčejí písmenka, jako by byli dysgrafici či dyslektici, jiní písmenka vynechávají a než aby si něco rychle zapsali, vytočí svoje vlastní telefonní číslo a zanechají sami sobě hlasovou zprávu… Jedná se v podstatě o projevy určité americké pragmatičnosti, která je ve světě dobře známá a vesměs tolerovaná.

Změna nastane, když zasedne do školních škamen vedle rodilého Američana a začnete si poznamenávat přednášky pomocí klasického psacího písma do notesu (někdy je to prostě pohodlnější než psát na laptopu). Já jsem tuto situaci zažil. Nejprve se na mne koukal jako na blázna, poté se mě zeptal, jak to vlastně píši a nejedná-li se náhodou o nějakou formu těsnopisu. Po sdělení, že se o těsnopis nejedná a nýbrž že jde o normální způsob psaní, kterému jsem se učil ve škole, začal mne považovat za absolventa církevní školy vychovaného jeptiškami. Tomuto názoru jsem vzhledem k časové tísni a náhlému příchodu přednášejícího profesora neměl možnost účinně odporovat, a tak budu zřejmě nějaký čas považován v této hodině za autoritu ve věcech křesťanských morálních hodnot…

Otázka, kterou bych chtěl zde položit zní: bylo by tolik diskutované nahrazení psacího písma na školách perličkovým písmem typu Comenia script opravdu dobrý nápad? Odpověď je dle mého názoru jak ano, tak ne. Musíme si uvědomit, k čemu všemu je psací písmo dobré. Ponechám nyní stranou to, jestli je jednodušší či těžší na učení (i když o tom, že Comenia je jednodušší, v zásadě nepochybuji), jestli je rychlejší nebo pomalejší, jestli se lépe čte nebo ne. To jsou věci velice subjektivní, podobně subjektivní, jako psaní na počítači. Jeden má rád anglickou klávesnici, jiný českou a někdo Dworak; jeden datluje, jiný píše všemi deseti a další píše na klávesnici naprosto nepopsatelným způsobem (do této skupiny patřím i já). Proti gustu žádný dišputát.

Je zde však jedna věc, která Comenia scriptu nepochybně chybí – osobitost a originalita. Za ta léta, co uplynula od doby, kdy jsem se poprvé učil psát ve škole a kdy jsem se vztekal nad tím, jak je to psací „r“ zatraceně podobné psacímu „z“, se můj rukopis hodně změnil; poznám jej. Některé prvky jsem si zjednodušil, jiné jsem snad dovedl k určité nonšalanci. Je to můj rukopis a je součást mojí osobnosti. Mohu se klidně podepsat i se zavřenýma očima; znám každý tah svého podpisu. To je luxus, který perličkové písmo neposkytuje. Můžete dát vedle sebe dvacet listů psaných perličkovým písmem od dvaceti různých lidí a zjistíte, že se moc neliší. Jistě, někdo bude mít hezčí písmo než ten druhý, někdo megalomanské, jiný stydlivé – ale nikdy nebude tak osobité jako písmo psací. Navíc je tu věc, která je perličkovému písmu téměř vlastní: bez ohledu na osobu pisatele vypadá vždy jaksi legračně.

Proto navrhuji následující kompromis, který se snad vyrovná s argumenty jak přívrženců, tak odpůrců perličkového písma na školách: učme děti na školách i nadále psacímu písmu, protože perličkové se každý zvládne naučit sám. Nedělejme však z toho vědu, neznámkujme to a neděsme děti tím, že je v případě neúspěchu budeme ihned považovat za dysgrafiky či dyslektiky a budeme je posílat do zvláštní školy; právě naopak – nebude-li jim psací vyhovovat, pomůžeme jim naučit se perličkové… Není v tom žádná věda, pouze rozumný kompromis.

A konečně, ruku na srdce: kdo z vás by se ve svém volném čase učil psacímu písmu, kdyby vás jej nenaučili ve škole? Proto opakuji: učme děti psacímu písmu bez stresu – pokud jim nebude vyhovovat, náhradní systém zvládnou najít samy.

Už před rokem jsem si všiml reportáže o bývalých vězních z Guantanáma na Slovensku. Obsah reportáže byl následující: Ať se reportérka snažila sebevíc, nic o daných osobách se od úřadů nedozvěděla. Reportáž trvala asi tři minuty, ve kterých se divák nakonec dozvěděl, že „utajovaní vězni jsou utajovaní„. Na jiné televizi naopak byla reportáž „nesterilizované mléko není sterilní“. Nevím jak ostatní, ale podobně divných reportáží vídám v televizi čím dál více.

V jedné nejmeNOVAné televizi se například rozmohl nešvar. Nešvar, který proměňuje každou reportáž v klišé. Nešvar, který mění reportáž na nepříliš kreativní slohový útvar. Nešvar, při kterém reportér opakuje jedno slovo na začátku několika po sobě jdoucích vět. Nešvar, který se stal doslova trademarkem této televize. Nešvar, který se neprojevuje jen na předtočených sekvencích. Nešvar, který prostupuje celou televizí.

Když už tak o této televizi hovořím, nemohu opomenout jisté reportáže typu „paní Blažena si koupila novou králíkárnu, která se jí velice rychle rozpadla,“ podkreslené hudbou minimálně ze Statečného srdce, Pána Prstenů či Pirátů z Karibiku (výjimku tvoří lechtivé reportáže, ty jsou obvykle doprovázeny hudbou ze Lvího krále nebo Medvídka Pů).

Kdysi dávno mi jeden přítel poradil, že pokud mě takovéto věci vytáčejí, nemám si jich všímat. Mám televizi prostě vypnout a přepnout na jiný kanál. No jistě, je to přeci správný ekonomický přístup: přepnu kanál, ať sledovanost stoupne těm ostatním. Jenomže to nejsem já, kdo má doma peoplemetry, a problém, totiž že hloupí lidé dělají hloupé reportáže, po nichž ostatní hloupnou, to neřeší.

A PROTO TADY SEDÍM A NAŠTVANĚ VYŤUKÁVÁM TENHLE ČLÁNEK.

Návrhy schválené v dnešním shromáždění 20. května 2011 v CAMPING SOL:

1. Změna volebního zákona. Otevřený a jasný volební systém.
2. Dodržování základních práv zakotvených v ústavě, zejména:
- Právo na přiměřené bydlení
- Právo na veřejnou zdravotní péči (zdarma), svobodnou a univerzální.
- Právo na volný pohyb osob a posílení veřejného a sekulárního vzdělávání.
3. Zrušení zákonů a opatření které jsou diskriminační a nespravedlivé, jako tzv. „Boloňského proces“ zabývající se vysokoškolským vzděláváním
4. Daňová reforma příznivá pro nižší příjmové skupiny lidí, reforma daní a nemovitostí. Zavedení „Tobinovi dani“, která zdaňuje mezinárodní finanční převody a odstranění daňových rájů.
5. Reforma pracovních podmínek politiků. Trvalá okamžatá odvolatelnost, zavazné plnění voleb. slibů.
6. Odmítnutí a odsouzení korupce. Absolutní netolerance vůči politikům podezřelých nebo usvědčených s korupce
7. Dodržování článku 128 Ústavy, který říká, že „všechno bohatství této země v jejích různých formách a bez ohledu na jeho vlastnictví je podřízeno obecnému zájmu.“ Snížení zásahu MMF a ECB. Okamžité znárodnění všech bankovních subjektů. Zpřísnění kontroly finančních institucí a operací, aby se zabránilo případnému zneužití v jakékoliv formě.
8. Jasné oddělení státu a církve
9. Participativní a přímá demokracie, v níž občané budou aktivně podílet. Média musí informovat eticky a pravdivě.
10. Úprava zákoníku práce a kontrolování jeho dodržování
11. Uzavření všech jaderných elektráren a podpora energie z obnovitelných zdrojů.
12. Větší podpora podniků, které zajišťují „veřejné“ služby
13. Jasné oddělení moci výkonné, zákonodární a soudní
14. Snížení vojenských výdajů, okamžité uzavření továren vyrábějící zbraně a větší kontrolu nad bezpečnostními silami státu. Neangažovat se v žádných válkách.
15. Obnovu historické paměti a základních principů boje za demokracii v našem státě.
16. Celkovou transparentnost účtů a financování politických stran za účelem snížení míry politické korupce.

převzato od indymedia

Dobrý den, dáte si něco?

Měl jsem leteckou nehodu. Mám teď pochroumané šlachy v noze.

A dáte si něco?

Doneste mi prosím pivo. Jeden pohárek.

(pokračování příště)

Viděno a vyfoceno na výstavě Domu umění města Brna.

Dělníci dosáhli pravého a žitého konceptuálního umění. Ve veřejném prostoru a v rámci své běžné činnosti. Lze to vůbec jinak?

O konceptuálním umění lze přemýšlet ve dvou typech situací. V prvním případě se jedná o příležitosti uměleckých výstav, při kterých host výstavy přemýšlí nad zobrazovanou podobou konceptuálního díla. Většinou se jedná o díla uzavřená v galerijních prostorách, leč najdou se i taková díla, která čím dál více pracují s běžným, mimogalerijním prostorem města. V tomto druhém případě existuje vzrůstající pocit souhlasu, že právě takto se má konceptuální umění představovat. Nabourávat každodenní neměnnost lidského okolí, lidkého životní prostředí.

Leč existuje i druhý typ situace, do kterého se někteří dostanou zcela náhodně a následně si to ani neuvědomí. Nebo jsou takové chvíle, kdy si situaci a její specifika účastník uvědomí a začíná s podobou takových situací pracovat, či je dokonce jaksi předběžně promýšlet. Avšak jedná se stále o situace, které jsou součástí běžného každodenního dění.

A právě zde se dostávám k podstatě, neboť se domnívám, že opravdové a jediné konceptuální umění je takové, které je tzv. prožité. Tím nemyslím, že by se mělo jednat o výtvor, při kterém umělec/aktivista žije svým dílem a věnuje mu veškerý svůj čas. Naopak, mělo by se jednat o situace, jejichž smysl či účel se týká bezprostředních, praktických úkolů každodenního života. Jenom tehdy je možné opravdu a autenticky narušit, nabourat onu plachtu nevýrazné každodennosti.

Jediné opravdové konceptuální umění je takové, které se realizuje v rámci běžného žití, jednání a mezilidského působení. Pouze tehdy, kdy je člověk schopen vykonat nějakou činnost zcela rozdílně, konceptuálně. Těžko považovat za konceptuální povalování lidí v prostorách galerie. Každý koncept, který má být autentický a má být pro všechny diváky uvěřitelný, je ten, který se týká normálních a opravdových lidských činností, a tudíž ten, který je vykonán při běžné činnosti.

Je-li tento výklad stále nepochopitelný či je pro čtenáře obtížné představit si takovou situaci, uvedu následující příklad.

Představte si, že se stěhujete z jednoho místa ve městě do druhého. Je třeba si uvědomit, jaké možnosti takové stěhování skýtá. S tím souvisí i úvaha o tom, zda v době zhoršujícího sociální zabezpečí a zvyšování chudoby jednou nenastane moment, kdy lidé nebudou najímat stěhováky, ale budou si svůj nábytek převážet svépomocí. Třeba dopravními prostředky. Proč tedy při vlastním stěhování takovou příležitost nevyužít a nepřestěhovat některé kousky nábytku, třeba křeslo dopravními prostředky? A zcela otevřeně křeslo v prostředcích či na zastávkách, ve veřejném prostoru, před zraky všech, nejen návštěvníků galerie, neučinit něco takového? Takový příklad považuji za konceptuální umění, které je žité.

Vzhledem k vývoji celého vystoupení doporučuji zhlédnout především druhou polovinu klipu.

„Derek Holzer se v projektu Tonewheels inspiruje pionýrskými díly elektronické hudby 20. století (ANS Syntetizér, Variophone, Oramic systém), Peter Gonda (gnd) s Michalem Cábem (Cabowitz) představí vlastní uplatnění literárních „cut-up“ technik a reinterpretací kultovního díla Dreamachine Briona Gysina z 60. let.“

více na http://www.multiplace.sk/2011/?id=1037&c=15

Eric White

Svinstvo je třeba nenávidět.

V obrazech dne naleznete něco nového i starého od Banksyho. Brzy bych něco do tohoto článku vložil – nějaký text, ať se čtenář o zmíněném umělci také něco dozví. Příliš toho však známo není.

Přesto posuzuji Banskyho i přes současnou módu jeho obliby (díky Bohu či civilizaci za ni) jakožto předního angažovaného a smysluplně tvořícího umělce. Každé jeho dílo je esteticky překračuje hranice streetartových konvenci, důmyslně a hravě pracujíce s prostorem. Nejedná se o žádné výkřiky na stěnách mostů či na jiných nepatříčných místech. Jeho díla se stávají natolik silnou součástí místa, že je možné s jistou nadsázkou poznamenat, že místa se stávají součástí jeho díla.

Nesmím opomenout myšlenkovou hodnotu svých děl, ve kterých pravidelně a kriticky glosuje nešvary okolního světa. Doposud jsem nenarazil na takto široce uvažujícího a angažovaného umělce.

Miluji obrazy dne,………………..
jež jsou odsouzeny……………………………………………………………
……………………..věčně vadnout v mysli.

A kde to vlastně jsme? Ve světě, ve kterém můžeme myslet na ráj i smrt.

Jsou na světě poutníci,
jež se všeho vzdali
a
nejvyšší oběť
se jim stala láskou,
neboť žijí v ústraní
a svědkem jejich odříkání
je  pouze Slunce.

Život s lidma je život,
život bez lidí je samota.

- Otřevřenost. Vše je o otevřenosti. To vše chybí člověku, to vše chybí lidem. Otevřenost.

- To je zvláštní, jelikož ona otevřenost zní tak jednoduše, skoro až jako zprofanovaná fráze …

- No, to ano.

- A proč zrovna otevřenost? Čím to je? Nezní to tak vážně, tak obtížně, jako největší mezilidský problém lidí.

- Protože se bojí, lidé se velice bojí. Mají z otevřenosti strach, nezdá se to, ale otevřenost o každém řekne nejvíce. Nejvíce se bojí sami sebe, vlastní reakce ze své otevřenosti.

- Těžko ale pochopit čeho se bojí v případě otevřenosti?

- Ze sebe, mají velký strach ze sebe, z toho jací jsou, co by museli před sebou odkrýt. Z konfrontace svého vnějšího obrazu s autentickým já.

- Je to zvláštní, že největší strach mají z něčeho tak blízkého, z něčeho, co by měli znát nejlépe. To znamená, že mají strach třeba jen z toho, že se ztrapní, že? Ale oni to berou hodně vážně. Obyčejné ztrapnění pro ně znamená výrazné ponížení.

- Je to svým způsobem i problém postavení člověka ve společnosti, jaké role by člověk hrál a jak by se k sobě lidé chovali, kdyby si dovolili odhalit ze své osobnosti to, co skrývali.

- To skrývání vychází ze zvláštní pojímání vztahu vlastního já s okolím, ze vztahu já a ty. Otevřenost znamená uchopení vztahu já a ty jakožto my. Nejde o to sdílet své já s ostatními, ale nabídnout prvotně sebesdílení vlastního já s ostatními. Nabídnou nejprve sebe v podobě otevřenosti a věřit v nápodonou reakci okolí. … Víš, nejde o to, zda v lidech najdeš dobro. Jde o to, zda ho chceš nalézt.